OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Svatá trojice z kapel DREAM THEATER, FATES WARNING a PAIN OF SALVATION má další modláře a následovníky. Nejedná se však o doslovné a vírou zaslepené opisovače jejich evangelia, kteří art-rockový odkaz ničím neobohacují, jen ho čtou a bez úprav duplikují – to bychom této pražsko-mohelnicko-slovenské misii poněkud křivdili. PERSONAL SIGNET na aktuálním nosiči prokazují umění uchopit prog-rock s vlastní tvůrčí investicí, která v kombinaci s výtečným zvládnutím instrumentace i aranžérského umu posouvá toto album do první ligy současné české rockové progrese.
Z tvorby dýchá pohoda, nadhled a jakési člověčenské teplo, které u mnoha ostatních skupin v tomto ranku postrádám. Současně kvituji s velkým povděkem malou míru nepřirozeného patosu, který bývá často nemocí rockové progrese. Vir, který se však ani této nahrávce nevyhnul a je pro žánr také typický je přílišná délka a rozvláčnost materiálu. Pokud bych měl zabrousit do instrumentálních vod, není co vytknout. Z alba vyvěrá nespočet nápadů, motivů, které se poplatně žánru jako sardinky těsnají v jednotlivých písních, prim samozřejmě hraje kytarová práce, která se ale dokáže vymanit ze sólistického trilkování na úkor kapely, což považuji za velké plus. Zvuk také nepatří k nejhorším, dokáže si pohrát s dynamikou skladeb, výhrady bych měl možná jen ke zvuku bustrovaných kytar, ale něco mi našeptává, že kytarový mág Lerry chtěl kytarový sound právě tak, jak zní. Peter zpívá naprosto přirozeně, uvěřitelně, intonačně bez větších problémů předkládá svoje výšky i agresivní deklamace, které ojediněle dobarvují album neometalovou příchutí. Současně dokáže svůj hlas povznést a obdařit velmi příjemnou relaxační barvou, kterou předvádí v poslední skladbě „The Way Of Stars“. Ostatně ta se mi z celé kolekce líbí asi nejvíce, o to větší škodou je, že se k ní dostaneme až na závěr, kdy je ucho již poněkud otupělé. Nenásilné perkuse, medová basová linka, velmi vzdušně dobarvující akustika, jazz rockové sólo na elektrickou kytaru a zpěv, který celou píseň povznáší ke hvězdám. Naprosto magická atmosféra a jednoznačně nejemotivnější věc na albu. Pokud by se i nadále PERSONAL SIGNET ubírali cestou, ve které by s ještě znatelnější diferencí kombinovali tvrdší prog-metal s jazz-rockovým fluidem, budu patrně s výsledkem spokojen ještě více.
Skupina, která původně vznikla jen jako vedlejší produkt mohelnických SCENERY, je dnes plnohodnotným tělesem, jehož albová druhotina je zajímavým zpestřením tuzemské prog-rockové scény.
7,5 / 10
Lerry
- kytara
Peter Aristone
- zpěv
Mumlay
- basa
Pavel
- bicí
1. Mr. Bad Is Calling (intro)
2. Croak N’ Roll
3. Designed For Violence
4. Crush The Stone
5. Insomnia
6. In My Dreams
7. TV Man
8. Badtime Story
9. Being Out
10. The Way Of Stars
Badtime Stories (2008)
Try (2003)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Samovydání
Stopáž: 55:47
Produkce: PERSONAL SIGNET
Studio: Votchi studio, LGM Studio a Aristone studio
Výborně, kluci, jen tak dál!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.